První nasazení brýlí byl trochu šok

„V jiných optikách jsem byl zvyklý, že optometrické měření trvá asi pět minut, v Optice Anděl to bylo něco přes hodinu. Měřili mi zrak opravdu důkladně, včetně všech variant pootočení optických os a práce s polarizovaných světlem. Pak jsme dlouho vybírali obroučky, protože nabídka je veliká.

Za pár dní jsem si šel brýle vyzvednout. Dostal jsem brýle externí (na ven). Ty se zatmavují, jsou na vidění od nekonečna do blízka, osobně jim říkám velký zoom. A brýle interní – na práci. Ty se nezatmavují, a je to malý zoom. Jsou optimální na vidění od metru do blízka, tedy od pohledu na monitor až na prsty na klávesnici.

První nasazení externích brýlí byl trochu šok. Svět se rozhoupal, oči těkáním od horního okraje (kde je ostré vše v dálce) ke spodnímu (kde se čte), mohly mít svět rozmazaný i ostrý zároveň. Hýbáním hlavy se vše houpalo, připadal jsem si jako na lodi. A stejný pocit měl i můj žaludek. Chvíli jsem si říkal, že bude dost těžké si na tyto brýle zvyknout, ale statečně jsem v nich odešel a motal se směrem k metru. Druhé brýle (interní malý zoom) jsem už ani moc nezkoušel, jenom jestli mi sedí na nose.

Druhý den, sedě před monitorem, jsem si nasadil ty pracovní brýle. A hned se zamiloval. Zjistil jsem, že na počítač už jsem viděl docela špatně a že ty brýle jsou opravdu skvělé.

Brýle na čtení jsou totiž optimalizovány na 30 – 40 cm, kde se obvykle drží knížka na čtení, ale monitor je dále a klávesnice blíže. Multifokální pracovní brýle toto vyřešily na jedničku. V podstatě už je při práci nesundavám. 

Na „externí dlouhý zoom“ jsem si pár dní zvykal, ale už mám tyhle brýle taky moc rád. Uvědomil jsem si, jak často jsem původní brýle „jen na dálku“ během dne sundaval, když jsem si chtěl přečíst SMS, nebo v autobuse číst knížku. I podívat se na hodinky v brýlích na dálku už nešlo. S MF brýlemi mohu dělat vše, a tak je nemusím sundávat a ani na nich mít tu šňůrku 🙂 Mozek si zvykl, svět se přestal houpat a já jsem moc rád, že jsem dal na doporučení a Optiku Anděl navštívil.“

– Pavel Ovsík, fotograf