Co vlastně víme o historii slunečních brýlí?

Život bez sluneční brýlí si už dnes nedokážeme představit a v této oblasti umíme být i poměrně vybíraví. Brýle volíme na základě designu, ale i kvality. Jedná se ale nejen o módní doplněk, sluneční brýle mají hlavně chránit náš zrak a lidé už tak činí poměrně dlouho. Pojďme si říct více o tom, jaký byl jejich vznik.

Ostrému světlu se bránili už ve starověku Inuité, kteří k tomu používali ploché kly mrožů. Dělávali do nich uzounké otvory a těmi pak mžourali do dáli.

Také se traduje, že římský císař Nero si na gladiátorských zápasech před očima držel leštěný zelený smaragd.

Nejen v letních, horkých dnech lidem vadilo slunce. Eskymákům naopak vadil odraz světla způsobený sněhem. Problém vyřešili přeříznutým kouskem kůže s otvory.

To, čemu dnes říkáme sluneční brýle, vynalezli v Číně někdy ve 12. století. Nesloužily však k ochraně před sluncem – brýle vyrobené ze zbarvených průsvitných destiček křemence zvaného záhněda se nosily v interiérech. Říká se, že si jimi zakrývali oči soudcové, jimž záleželo na tom, aby z žádného jejich pohledu nikdo v soudní síni nedokázal vyčíst, jaký rozsudek asi vynesou. Z Číny se tyto „brýle“ dostaly do Evropy, ale ani tady však oči nestínily. Vznikly totiž brýle dioptrické, jež bystřily zrak hlavně starším příslušníkům bohatších vrstev, a u nich se řešil hlavně způsob, jak brýle z kůže, kostí či kovu udržet na nose. Nejjednodušší byl monokl, tedy jen jedna čočka, nebo cvikr čili brýle bez obrouček, jež stačilo jen přicvaknout na nos, případně lorňonky – tedy brýle s držátkem.

Zároveň se experimentovalo s hedvábnými šňůrkami, jež se obmotaly kolem uší. Roku 1730 vymyslel anglický optik Edward Scarlett stranice čili nožičky, jež vedou od brýlí k uším a drží je na nose, aniž by je bylo nutné nepohodlně přicvaknout. Všechna vylepšení se však týkala výhradně dioptrických brýlí, i těch, jež v polovině 18. století svým zákazníkům vyráběl angličan James Ayscough. Brýlové čočky v modrozeleném odstínu nedělal kvůli tomu, aby je chránil před paprsky, ale protože se domníval, že tím kompenzuje vady zrak.

Edward Scarlet pak vynalezl rámy, které brýlová skla ponesou a pěkně sednou. Rámy, které Edward vynalezl, vyráběl z kůže, kovu a kostí. Obroučky ještě tenkrát nebyly, používaly se stuhy z hedvábí a dávaly se kolem uší. Později přišla na řadu keramická náhražka.

Opravdové sluneční brýle se objevily až v roce 1929. v Americe je toho roku začal vyrábět podnikatel Foster Grant, který je nabízel na plážích v Atlantic city, jen pár hodin jízdy z Manhattanu. Jeho brýle se záhy staly oblíbeným doplňkem hollywoodských herců a hereček. To odstartovalo velké módní šílenství a lidé začali nosit sluneční brýle i jako módní doplněk, najednou je chtěl mít každý.

V roce 1930, požádal armádní letecký sbor firmu Bausch & Lomb o vytvoření slunečních brýlí, které by zamezily oslunění pilotů ve velkých výškách. Už tehdy brýle dostaly UV filtr, který brání před škodlivým zářením. Sluneční brýle se zelenými skly Aviator tak splnily účel. Dnes v těchto šlépějích pokračuje značka Ray-Ban.

Sluneční brýle dnes

Tmavé brýle bez dobrého UV filtru mohou zraku uškodit více, než kdybychom žádné brýle neměli. Umožňují totiž proniknutí škodlivých slunečních paprsků k oku, kde pak dochází k rozšíření zornice a UV proniká přímo do oka a v daleko větším množství. Poškození zraku, například šedý zákal a poškození sítnice jsou nevratné, ale i zánět spojivky umí být dost nepříjemný. Naproti tomu kvalitní brýle s UV filtrem nám chrání zrak před poškozením a kůži okolo očí navíc před tvorbou vrásek a to se přeci vyplatí.